Viděl jsem toho hodně, ale koně ve výtahu ani já nepamatuju. Nevím, kolikrát jste jeli s lichokopytníkem ve zdviži vy, ale já mu dokonce držel dveře, aby se nezavíraly, když do kabiny couval. Nedivte se, nejeli jste, nevíte. Statný tvor nekráčí do výtahu čelem, ale zadnicí. V Mlékovicích v domově pro klienty se zvláštní péčí, se do něj sunul s takovou grácií a úsměvem na rozšklebených pyscích, až jsem mu věřil, že ví, do čeho couvá.
On věděl, já ne, uvědomil jsem si namáčknutý v lidmi a jedním koněm přeplněném výtahu. Stál jsem přímo u jeho hlavy a cítil horký koňský dech u mých citlivých partií. Fantazie se roztáčela do neuvěřitelných otáček. Kabina se rozjede, hřebec se lekne, jeho zuby se chytnou mého mužství a kopyta dodělají dílo zkázy. Výtahové dveře se v pátém patře otevřou a natěšení klienti zírají na roztomilého koníka brodícího se krví nešťastníků, kteří se do výtahové kabiny nerozumně nasoukali k roztomilému zvířátku.
Pravdou je, že ty nejhorší pohromy se odehrávají jen v naší hlavě. Přežili jsme. Vše je sluncem zalité, i když venku prší, a kůň musel výtahem za klienty, potěšit je přímo v jejich postelích a křeslech. „Ano, jel zdviží poprvé, sama jsem byla zvědavá, jak to zvládne,“ nechtěně zaslechnu útržek rozhovoru majitelky koně s ředitelkou domova a proklínám se, kam všude nevlezu. I s koněm do výtahu. Naštěstí s velkým pohodářem. Chodbou domova kráčí důstojně a s noblesou. Parta obdivovatelů kolem něj, před ním i za ním. Už se nemůže nic stát.
Bum, plác a mlask. Rána, jak z děla otřásla naleštěnou podlahou. Vyděsila hlavně nás za ocasem koně. Brzdíme, abychom neuklouzli. Vonící a kouřící hromada hmoty, ještě před chvílí ukrytá v koňských útrobách, je před námi jako na talíři. Jíst ji nebudeme, ale uklidit by se měla. Poprvé za celou covidovou dobu jsem vděčný za roušku, kterou mám předpisově chráněnou nejen pusu ale hlavně nos. Neukáznění si ji rychle nasazují, jak při vyhlášení koronavirového poplachu. To je najednou disciplíny. Z davu kolem koně někdo křičí: „Kdo nic necítí, okamžitě do přízemí na testy.“
Na scénu vstupují dámy uklízečky. Nevěřícně zírají na kupu uprostřed chodby a stydlivě za záda schovávají malou lopatku s miniaturním košťátkem. Rozpaky se mísí z bezradností. „Tady by pomohl bagr,“ procedí jedna z nich a prchá. Za chvíli se vrací s lopatou a údržbářem. Statný muž rozhání otrlejší jedince, kteří si s hromadou trusu dělají selfie. „Vy se vyfotíte s každým hovnem,“ jeho slova doprovázená zkušeným grifem s lopatou, končí nevábnou podívanou. Vítěznou uličkou, kdy chybí už jen potlesk, odnáší trus tam, kudy přijel. K výtahu.
Původce všeho stojí nevzrušeně opodál, spokojeně pomrskává ocasem a sem tam šibalsky pohodí hřívou. „Vás lidi taky rozhodí každý prd,“ čtu v jeho oku na jedné straně koňské hlavy. Dávám osmi set kilovému kolosu zapravdu, i když co si budeme povídat, někdy je opravdu těžké se z toho všeho nepo… dělat.
